„Většinou řešíme spíše kritiku,” říká učitelka ze základní školy. „Na většině škol se najde celá škála učitelů, od těch učících spíše tradičně až po inovátory. Více se mluví o chybách, na které se také často upozorňuje - na rozdíl od toho, co se daří.” Rozhovor s Mgr. Petrou Boháčkovou zejména právě o tom, co se daří.
Doslechli jsme se, že jste jedním z těch učitelů, které jejich práce opravdu zajímá a baví. Navíc prý při výuce používáte metody, které lze nazvat progresivními.
Nevím, zda se dají nazvat progresivními. Při výuce využívám možností informačních technologií, např. tablety, iPady. Několik let také vytváříme projekty v rámci Etwinning, což je vzdělávací projekt založen na partnerství mezi školami napříč zeměmi EU, ale nejen jimi (poznámka autorek: více informací na webových stránkách www.etwinning.cz). Dvě třídy, každá z jiné země, spolupracují zhruba rok na konkrétním projektu. Projekt je vždy v souladu se školním vzdělávacím plánem. Učím angličtinu, enviromentální výchovu a fyziku. V sedmém ročníku je zásadním tématem v rámci fyziky síla. Vytvořili jsme proto projekt o mostech k demonstraci toho, jak se síla skládá, rozkládá apod. (poznámka autorek: více o projektu zde na straně 9, součástí je také krátké video).
S devátou třídou jsme zase realizovali projekt se školou ve Francii, kdy jsme připravovali, realizovali a natáčeli fyzikální pokusy. Druhá škola měla za úkol analyzovat, o jaké fyzikální principy se v pokusu jedná. Videa jsme komentovali také v angličtině.
Jak dlouho působíte ve školství a co se za tu dobu podle Vás změnilo?
Od školního roku 1994/1995, s přestávkami na RD a asi dvěma lety na jazykové škole stále na ZŠ v Čakovicích. V současné době „učím“ také učitele, například právě o využití digitálních technologií ve výuce (poznámka autorek: např. zde, včetně krátkého videa). Jsem také jedním z ambasadorů Etwinningu. Za tu dobu se hodně změnil způsob výuky. V roce 1994 jsem učila standardně frontálně, nyní využívám skupinovou práci, projektovou výuku a v neposlední řadě také nové technologie.
O školství se dnes hodně mluví a většinou ne zrovna lichotivě. Mluví se o nedostatečném financování, častém syndromu vyhoření u pedagogů a dokonce i o tom, že v praxi se systém českého školství od dob Marie Terezie příliš nezměnil. Jak to vidíte Vy?
Nepřijde mi fér takto zevšeobecňovat. Na většině škol se najde celá škála učitelů, od těch učících spíše tradičně až po inovátory. Více se mluví o chybách, na které se také často upozorňuje - na rozdíl od toho, co se daří. U nás na ZŠ budeme příští rok zpracovávat pilotní projekt vzdělávání pro děti, jejichž rodiče inklinují k principům jako věkově smíšené vzdělávání, formativní hodnocení (nikoli známky), sebehodnocení apod. Nechceme přebírat nějaký již fungující model, chceme vytvořit svůj vlastní. Následující školní rok bychom mohli ročník s výukou dle zmíněných principů otevřít.
Ve třídě může být až 30 dětí a přitom se často mluví o individuálním přístupu. Jde to vůbec dohromady? Co Vy si pod pojmem "individuální přístup” představujete?
Je to těžké. Jisté je, že s jednou obecnou přípravou pro všechny děti nemůžeme nikdy vystačit. U nás úzce spolupracujeme s naším školním poradenským pracovištěm. Potřebujeme-li pomoci s konkrétním žákem či skupinou žáků, kolegové přijdou do hodiny a poté společně řešíme, co a jak dělat. Pomalu rozjíždíme také „párové učitelství“. Kolegové udělají společnou přípravu na výuku, každý má na starosti něco, i třeba s jinou skupinou žáků v rámci třídy – dle potřeb žáků.
Tak tedy zpět k otázce: Individuální přístup je možný, ale pouze s patřičnou podporou, ať již školního poradenského pracoviště či kolegů. Čistě frontální výuka je v tomto kontextu nevyhovující formát.
Jak spolupracujete s ostatními pedagogy, děláte nějaké společné projekty nebo sdílíte zlušenosti?
Jak se stalo, že to, o čem jste doposud mluvila, je možné realizovat?
Bez pana ředitele by to nešlo. Vedení školy je základ.
Máte od rodičů nějakou pozitivní zpětnou vazbu na svou práci?
Máme, ale stává se to zřídka. Řešíme většinou kritiku.
Co Vám osobně dělá největší radost?
Aktuálně například absolventské práce našich deváťáků. Po celý školní rok pracují na tématech, která si zvolí, pod vedením některého z učitelů. V průběhu roku píší a konzultují a před koncem školního roku hotové práce (10 – 12 stran) odevzdají a následně prezentují před komisí. Komisí tvoří tři učitelé. Cílem absolventských prací je podpora dovedností spojených s psaním odbornějšího textu a možnost vyzkoušet si jejich prezentaci a obhajobu v poměrně bezpečném prostředí. Může samozřejmě zaznít také kritika, např. když žák příliš nechodí na konzultace, nepíše a pak zjistí, že za pár dní práci není možné stihnout. I to je ovšem důležitá zkušenost.
Je moc hezké vidět prezentujícího deváťáka ve společenském oděvu a srovnat si ho s dobou, kdy byl v šesté třídě. Je vidět velký posun a můžeme si uvědomit, co všechno dokázal.
To je krásná tečka. Mockrát děkujeme za ochotu k rozhovoru s námi.
ZŠ v Čakovicích se neprezentuje inovativními přístupy jako mentoring, projektová a integrovaná výuka apod., alespoň ne na svých webových stránkách. Přitom podle našeho názoru mnohé z jmenovaných přístupů v učitelské praxi realizuje.
I když obecně má české školství rozhodně co zlepšovat, není “špatně” všechno a všude. Pravda, je snadnější mluvit o tom “špatném”, a možná proto je většinou slyšet o chybách a problémech českého školství. Pojďme se podívat naopak na to, co se daří. Jistě i ve státních školách v Praze 15 najdeme učitele, kteří svou práci dělají s velkým nasazením, s chutí a dobře. Poděkujte “svým” učitelům za jejich práci. Řekněte jim, čeho si vážíte, a napište i nám o učitelích, kteří na místních školách odvádějí dobrou práci a zaslouží si za to ocenění! Rádi i s nimi uděláme rozhovor.
foto u článku: Kateřina Lánská, EDUin
