Rozhovor s paní učitelkou Lenkou Novotnou ze Základní školy Hornoměcholupská

"Každá třída je jiná, každý žák je jiný, každá hodina je jiná."

Zajímalo by mě, kolik obyvatel Prahy 15 má někde doma v šuplíku vysvědčení s razítkem Základní školy Hornoměcholupská. Já se k nim hrdě hlásím. Je to už pěkná řádka let, co jsem tuhle školu opustila, a je mi ctí se opět setkat se svou třídní učitelkou. Ano, paní učitelka Mgr. Lenka Novotná, s kterou se potkáváme v kavárně nedaleko školy, byla mojí třídní ve třetím a čtvrtém ročníku. Moc dobře si ji pamatuji - férová, uměla si udělat ve třídě pořádek, a přitom jsme se nebáli se na ni obrátit, když jsme něco potřebovali. Těší mě, že právě tuhle paní učitelku jste nám doporučili k ocenění! První ze série rozhovorů s učiteli z Prahy 15 tedy přinášíme právě s ní.

Když jsme se ptali rodičů z Prahy 15 na dobré místní učitele, Tvoje jméno padlo mezi prvními. Gratuluji! Jak dlouho již ve školství působíš?

Hodně dlouho:-) Sem na ZŠ Hornoměcholupská jsem nastupovala v devadesátém prvním roce a od té doby jsem tady.

Takže to tedy nebylo tak dlouho, co jsi tu učila, když jsi moji třídu měla jako třídní učitelka?

Ano, to bylo tady v začátcích. Protože od roku 1980 učím, potom byla mateřská, přestěhovali jsme se sem a od té doby, od roku 1991, už tady v Praze 15 celou dobu učím na Hornoměcholupské. Nejdříve na prvním stupni, i když jinak učím dějepis a češtinu na druhém stupni, ale tam tenkrát nebylo místo...

Já si pamatuji, že jsi nás přebírala jako třídní učitelka, když jsme byli ve třetí třídě, a působila jsi už tenkrát jako velmi zkušená učitelka, která to má, jak se říká, opravdu v ruce...Takže si nedokážu představit, kolik zkušeností máš asi teď…baví Tě ještě vůbec učit?

Nemůžu říci, že mě to nebaví. Jsou okamžiky, kdy je to horší, člověk je i unavený, ale baví mě to a celkem to zvládám. Nebo si alespoň myslím, že to zvládám:-)

Co je podle Tebe na práci učitele zajímavé?

Každá třída je jiná. Nedá se říci, že by si člověk udělal přípravy a podle těch jel. Jistěže je nějaká kostra, ale nejen mezi ročníky, ale i v ročníku mezi třídami může hodina na stejné téma proběhnout trochu jinak. Záleží na tom, jaké jsou děti, jak mají zájem, jak se jim chce...mohou v té třídě být i vztahové problémy mezi dětmi, takže je to prostě pořád něco nového.

Já celé ty roky každé ráno chodím docela brzy a připravuji si, co ten den budu učit. Vycházejí nové pracovní sešity, nové pomůcky, takže to se snažím do výuky začleňovat. Nejde tedy určitě říci, že by byl jeden papír s přípravou na třicet let. Žádná hodina není stejná. A i kdyby se člověk chtěl třeba předvést před inspekcí, tak nikdy nemá jistotu, že se nestane něco nečekaného, něco, co nebude ono:-).

Hodně se mluví o problémech ve školství, o nedostatečném financování, syndromu vyhoření u učitelů, někdy i o tom, že se v našem školství mnoho nezměnilo od dob Marie Terezie. Co si o tom myslíš?

Já si myslím, že se změnilo hodně. Podle mě se změnil přístup dětí ke škole, přístup rodičů ke škole, změnila se vybavenost škol. S Marií Terezií vůbec, ale ani s mými začátky se to nedá srovnávat.

Když jsem začínala, měla jsem opravdu jen ukazovátko, tabuli, ve třídě 36 dětí. Všechno se psalo na tabuli a všechno se zvládlo. Všechny děti měly sešity, měly pomůcky, měly knihy. A to je dneska tak nějak složitější. Píše se méně, dětem se více ulevuje tím, že tiskneme, kopírujeme, předkládáme...ale není to vidět v tom výsledku.

Ne všechny změny bys tedy považovala za pozitivní?

To ani ne, ale změnila se doba, změnil se přístup ke vzdělání a u mnohých rodičů i hodnocení vzdělání. Také si myslím, že bylo na škodu, že byl nadbytek středních škol. To je tedy pořád, ale už to není tak markantní. Dříve děti v deváté třídě dělaly přijímací zkoušky a byl to určitý závěrečný výstup té jejich práce. Když moje dcera dělala přijímačky na gympl, byly tam také všeobecné testy, takže z každého předmětu dvě otázky. Děti celou dobu ve všech předmětech byly motivované tím, že jejich práce má smysl, protože na konci přijde nějaký výstup. Pak se zrušily přijímačky, no a to je normální přirozeností člověka – proč dělat něco, na co se mě nikdo nebude ptát. Teď se to zase k přijímačkám vrátilo a jasně, děti se trochu bojí, ale zase ne dost:-).

Jak tedy Ty pracuješ s motivací žáků k učení? Máš pocit, že se s tím dá něco dělat?

V každé třídě se vždy nastaví pravidla – za co budou hodnoceni, co od nich budu chtít a jak to od nich budu chtít. Je jasné, že je rozdíl mezi dějepisem a češtinou. Když v dějepise někoho nebaví nějaká etapa, tak projde třeba i tak, že na něj rodina trochu zatlačí, ale může se chytit za půl roku, protože to bude pro něj zajímavější. Každého zajímá a baví něco trošku jiného. V češtině je to horší, protože to jsou puzzle – jedno navazuje na druhé. Myslím si, že bych je ani tak nemusela motivovat já, ale měli by je motivovat rodiče a vést děti k zodpovědnosti za jejich práci ve škole.

A samozřejmě, jsou děti, které dějepis baví. Jsou v menšině. Ty problém nemají. Jsou děti, kterým jde všechno, ty také nemají problém. No a těm ostatním buď záleží na vysvědčení, takže si to obhájí třeba na dvojku, nebo je jim to prostě jedno...

Máš od rodičů nějakou zpětnou vazbu od rodičů na svou práci?

Ale jo, stane se to, i když minimálně. Někdy za nějakou i mimoškolní akci, nebo když děti po čtyřech, šesti letech pouštím jako třídní, tak rodiče přijdou a poděkují. Nakonec to, že poděkuje ta třída, tak za tím stojí rodiče, protože musejí dát dětem peníze, pomoci jim vybrat nějaký dárek...to si myslím, že ano. V tom běžném životě to není tak často, ale takové to souznění, vzájemný respekt tam vždy byl. Musím říci, že jsem nikdy neměla nějaký zásadní konflikt s rodiči, i když někdy se do nějakého dostaneš, ale nikdy to nebylo zásadní. Ne že by chodili a děkovali, ale vždy tam opravdu bylo vzájemné souznění a respekt.

Hodně se dnes mluví o individuálním přístupu. Co si pod pojmem individualizace představuješ?

Člověk musí ke každému dítěti přistupovat zvlášť, to je jasné. Musí vycházet z toho, co o tom dítěti ví, protože někdy i zázemí dítěte nebo jeho problémy zasahují do jeho chování.

Když člověk ty děti pozná a ví, jaké jsou jejich možnosti, tak více méně i individuálně jejich práci hodnotí. Například i slabý češtinář může psát velmi pěkné slohy. Nemusí je napsat gramaticky správně, ale je to dobrá práce a je tady prostor pro to, aby byl pochválený, vyzdvihnutý. Může být dítě, které vypadá, že ho nic nezajímá a je "úplně mimo" a člověk zjistí, co má všechno přečteno a že si vytváří svůj vlastní svět.

Určitě ty děti, které mají potíže, třeba dostanou snazší úkol. Když je to souborná, hodnotící závěrečná práce, tak je tak nějak pro všechny, aby bylo jasné, kam to dítě došlo nebo nedošlo. My máme sice klasifikaci, ale je tu důležité i to slovní hodnocení a důležitá je spolupráce s rodiči. I teď mám například holčičku, kterou nehodnotím, protože by to byl každodenní karambol, ale pak to uzavřeme ve čtvrtletí nebo v pololetí – rodiče tomu rozumí, holčička tomu rozumí a není to takový ten každodenní červený popsaný sešit.

Také se hodně skloňuje inkluze. Jak toto téma vnímáš?

No to je opravdu velice těžké. Do vztahů mezi dětmi se vstupuje strašně těžko a je problém dítě, které se odlišuje, z jakéhokoli důvodu, začlenit do kolektivu. A nemusí to být hendikep, může to být i dítě nadané, které je o kus jinde ve své představě o životě. Je to opravdu práce, která se někdy povede, někdy má člověk pocit, že je ve slepé uličce, ale myslím, že asi tak nejdůležitější je snažit se získat takovému dítěti respekt spolužáků. Ale tolik času zase v té škole není. Ale dítě, které má tenhle problém, je více či méně potřeba ochránit a provést ho školou tak, aby se cítilo alespoň trochu bezpečně. Aby to zvládlo. A v každém kolektivu se takové dítě najde, a někdy ne jenom jedno. Tak to je...

Co považuješ za silnou stránku vaší základní školy Hornoměcholupská?

Dříve jsme byli zaměřeni na jazyky, to už teď není. Ale myslím si, že třeba na prvním stupni mají děti poměrně širokou nabídku volnočasových aktivit. Kromě toho, že tam dobře funguje družina, mají ještě spoustu individuálních kroužků. A po sportovní stránce je nabídka i pro starší děti. Starší děti si pak už spíše volí kroužky individuálně i mimo školu.

Také pan ředitel organizuje školní jarmarky, kde se třídy, zejména první stupeň, kde je na tu přípravu trochu více času, prezentují. To je opravdu úžasná prezentace za pomoci maminek, babiček... to, co ta třída přinese a nabízí, to je zase i to souznění celé třídy - i s dospělými. Účastnit se může i druhý stupeň, jestliže děti chtějí a najde se prostor. Je to takové setkání ve dvou patrech školy, kde se třídy na chodbách prezentují a přijdou maminky, babičky, psi, prostě všichni:-)

Říkalas mi, že vaše škola je velká a učitelé se mění, takže dnes už ani není snadné znát všechny kolegy na celé škole. Existuje nějaká spolupráce mezi učiteli? Sdílení zkušeností nebo společné projekty?

Na prvním stupni se paní učitelky určitě hodně domlouvají, dělají třeba před Vánocemi "Zpívání na schodech". Dělají společně různé soutěže a další. Na prvním stupni k sobě mají určitě i blíž po ročnících a rozhodně spolupracují. Ale na druhém stupni také. Určitě. Domlouvá se třeba, když chceme jít na nějakou výstavu nebo na nějakou akci mimo školu, tak aby to mělo vztah k více předmětům nebo aby to odpovídalo potřebám ostatních. Ten druhý stupeň není tak rozsáhlý, takže ne v rámci předmětů, ale i napříč určitě spolu mluvíme a zkušenosti se předávají.

Učíš už opravdu dlouho a jistě máš svůj učitelský styl. Mohla bys nám prozradit něco, co ráda používáš? Oblíbenou techniku, formu výuky, pomůcku nebo něco jiného?

Nějaký svůj styl určitě mám. Ale oblíbenou pomůcku nebo něco, co bych často používala...to si myslím, že ani ne. Ono záleží spíše na třídě. Tak například v češtině jsou třídy, které v rámci slohu rády hrají nějaké jazykové hry, kvízy. A tam je na to i prostor. Takže když se sejde třída, tak to bývají hezké hodiny.

Když těch dětí není tolik, protože na to nemůže být moc dětí, tak bývaly i pěkné skupinové práce, kdy žáci opravdu spolupracovali a jejich práce přinesla nějaký užitek.

Ale jak říkám, každá hodina je jiná, každý žák je jiný...Někdy jsem až překvapená nad tím, jak jednoduše vznikne hezká hodina, a jindy mám pocit, že jsem tomu věnovala dost času a že to nedopadlo úplně tak, jak jsem si představovala.

Podle čeho poznáš, že to byla hezká vyučovací hodina?

Jsme všichni spokojení – já jsem spokojená, děti nevypadají schvácené a tak nějak je to zaujalo. To není nic hmatatelného, ale člověk to prostě pozná. Někdy se začnou vrtět, koukat po hodinkách a člověk už ví, že "zle matičko, zle...", že je třeba změnit styl. A někdy je to baví a jedou a jé, ono zvoní a my jsme to ještě nedodělali. Takže to je takový ten ukazatel. Že by chodili a říkali "Byla jste dobrá!", to fakt ne:-).

 

A poslední otázka na závěr - co Ti teď dělá radost?

No...já si myslím, že pro nás je důležité, aby nepřicházely nějaké zásadní změny, které by naši práci narušovaly My už jsme tam všichni opravdu dost zkušení pedagogové, takže naší radostí je asi takový poklidně prožitý den, spokojený. A hlavně spokojené děti!

Mockrát děkuji za rozhovor i za Tvou práci ve škole!

Markéta Schaeferová

 

Fotografie: Prawny from Pixabay, kyasarin from Pixabay, Massimo Boschet from Pixabay